Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S mosteckými BURNING STEPS jsem se poprvé setkal před šesti lety, kdy hráli mezi paneláky vysokoškolských kolejí někde v Ústí nad Labem. V tom čase to byli trochu neotesaní metalcoreoví kluci, v tu dobu už ovšem zapálení do hardcore a punku. Koncert jsem vydržel od začátku do konce. Šli po melodiích a současně měli živě tah na branku, který byl nakažlivý. Od těch dob vydali několik releasů, ať už digitálních nebo CD, z nichž jsem si oblíbil splitko s EMPTY HALL OF FAME. Postupem času se měklo a nasávalo více a více punku a rock’n’rollu. Nyní předkládají svůj první vinyl. A jaké to je? Z mého pohledu nejlepší. Zvukově, aranžérsky a hlavně konečně na asfaltu.
BURNING STEPS našli přesně to místo, kde si podávají ruku rock’n’roll, melodický hardcore, punk rock a ždímou ho, dokud něco kape. Marně si lámu hlavu, která česká kapela v minulosti našla recept na to, jak tohle spojení žánrů dělat alespoň trochu smysluplně, bez odéru hnoje a kulturáků. Potěší to, že si kapela pohrála s detailem, ať už jde o kytarová sólíčka, sbory v pozadí a vlastně zpěv obecně, a bobek tady házím na to, že občas je intonace zaručeně nečistá, to do punku prostě patří. Potěší i další koření, jako je decentní použití dalších nástrojů, které dobarvují celek. Do toho všeho mostečáci nezapomínají na kořeny a i přes ty melodické vrstvené vyřvávačky dokáží i velmi příjemně vystrčit drápky ve formě vypalováku „Fuck The Pigs“ a posunout se blíž k pravověrnému hardcorepunku. A tahle skladba hodně pobaví i textově.
Nejde tu o nic nového ani objevného, jde tady o to, že mainstreamovější punk rock někdo uchopil tak, že alespoň trochu nakopává prdel, a že jsem si po poslechnutí „Way Out“ vyndal staré NOFX na asfaltu a zamáčkl slzu. Jediné, co mi na této fošně trochu chybí, jsou hitovky, které by se vyloženě zadřeliy pod kůži, na druhou stranu lepší tohle, než melodie hrající na první signální, které už po pátém poslechu nemůže ani cítit. V rámci žánru TOP z domácího rybníka.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.